Tag Archives: Seselj

The Criminalization of Justice at The Hague: Former Prosecutor Carla Del Ponte Faces Charges of Witness Intimidation

Carla del Ponte, the former chief prosecutor of the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia (ICTY) in The Hague, has recently been confronted with charges of intimidation of witnesses, which has led to the tribunal’s opening an investigation into the matter. This was made public by the British newspaper “The Guardian” in an article dated August 18th 2010.[1] According to this article, the court will nominate an external expert to examine the accusations and decide within six months whether a lawsuit is justified. Del Ponte’s former close associates, Daniel Saxon and Hildegard Ürtz-Retzlaff, are affected by the accusation as well. The charges were brought forward by the Serbian politician Vojislav Seselj, who himself is a Hague prisoner. The alleged victims of intimidation are several witnesses of the prosecution in his trial.

Seselj voluntarily surrendered to The Hague in 2003, this in spite of the fact that he does not recognise the court, arguing that it has never been legitimised by the UN general assembly, which in fact should be mandatory according to the UN Charter. The trial against the politician, who once presented himself as the nationalist alternative to the more Yugoslav-oriented former Serbian president Slobodan Milosevic, finally started at the end of 2006 and is still going on today, with several interruptions and so far with no relevant results.[2]

The fact that the ad hoc tribunal of The Hague deems it necessary to take this case into consideration in one way or another is in itself remarkable. After all, the tribunal’s manner of conduct cannot be called impartial: the methods The Hague employs to reach their desired convictions range from the denial of the right to self defence, to silencing the microphone when the accused speaks out on facts that are embarrassing to the prosecution or, as already mentioned, the intimidation of witnesses. Such occurrences happened often enough during the Milosevic trial[3], as when the former head of the Serbian secret service, Radomir Markovic, testified as a witness of the prosecution that he had been pressured in Belgrade to wrongly accuse Milosevic of having ordered war crimes.[4] For this he was offered a new identity abroad, but after these revelations, Markovic was sent back to Serbia where he is still serving a prison sentence.

Another way to make the witnesses tell the most fantastic stories are the so-called “plead guilty” lawsuits: someone who is accused of having committed war crimes by himself and who has testified already can be convicted in a summary procedure without the prosecution having to investigate and to prove the confession. The only important thing is that the right persons are being charged. The most well known example is the case of the Bosnian Croat Drazen Erdemovic, who pleaded guilty in 1996 to having served in the army of the Bosnian Serbs and having participated at the so-called “Srebrenica massacre” in July 1995. In 2000 Erdemovic was set free and was offered a new identity. Since then he has served the prosecution as a protected witness in several trials. Even the charge of having committed “genocide” in Srebrenica against the former Bosnian Serbian president Radovan Karadzic and his army chief General Ratko Mladic is based on Mr. Erdemovic’s confessions. The German-speaking journalist Germinal Civikov has written a book that deals with all the contradictory statements Erdemovic has given, and all the obvious lies he is telling.[5]

The German-language online magazine “Schattenblick” has published an article on the tribunal’s dealings with the Bosnian Serb officer Momir Nikolic, who was pressured to incriminate himself and others with regard to alleged crimes that are supposed to have taken place in Srebrenica. In exchange for this the prosecution offered to take back the charge of “genocide” against the officer and “only” blame him for having committed “crimes against humanity”. But they did not succeed:

“Nikolic, who was sentenced to 27 years, said in another case against one of his officer colleagues that he had been lying throughout. His lies were exposed by the American attorney Micheal Karnavas. He testified not to have ordered the alleged mass execution he had been blamed for and that he was not even at the place where the crime is supposed to have taken place. The attorney of the other accused officer demonstrated how Nikolic had confirmed that he had to “give something” to the prosecuting counsel, something he “did not have” for reducing his prison punishment to 20 years. Thus the model-witness for the “Srebrenica massacre” was “burned” judicially as well as politically.”[6]

Seselj had already mentioned the use of “false witnesses” in his testimony at the Milosevic trial in September 2005. Momir Nikolic also plays a role in his testimony, in the context of the trial against another officer, Miroslav Deronjic:

“I was an eyewitness in the prison of The Hague Tribunal as to how Miroslav Deronjic was broken down by The Hague Tribunal, how they blackmailed him and the process of breaking him down. I was on good terms with him to begin with. He told me how he was arrested, how he was beaten, how they put him in a barrel of water and so on and so forth. He confided in me, and they — it took months to break him down. And they didn’t succeed in breaking him down until Momir Nikolic, in his testimony before the Prosecution, said that Deronjic was present at a conversation where an execution was agreed. Well, then Deronjic broke down completely and agreed to testify on any subject whatsoever and against anybody whatsoever. He agreed to falsely testify against Karadzic.”[7]

Another important key witness of the prosecution who probably had been pressured was the former President of the Krajina Serbs, Milan Babic. He testified against Milosevic, blaming him of being responsible for war crimes. Seselj doubted his credibility as a witness:

“For example, Milan Babic, during his testimony mentioned my name on several occasions in a completely false context. And I’m conscious of it being a false context.”[8]

Babic will not be able to be questioned any more: he died in his cell in The Hague in March 2006, officially because of suicide, one week prior to Milosevic’s death under suspicious circumstances.

This and other examples are the subject of a new book written by a Swiss researcher with Serbian roots, Alexander Dorin [9], who, as Civikov, is researching facts, legends and the methods of justice in The Hague concerning the happenings in Srebrenica. But Ms Del Ponte is also facing dissatisfaction from unexpected circles, the ones she is claiming to fight for: the organisation “Mothers of Srebrenica”, founded by Bosnian Muslim women whose sons died in the war, blame Del Ponte for having destroyed their personal belongings that were supposed to help determine the causes of their sons’ deaths:

“Members of the Women of Srebrenica NGO are gathering signatures to file a lawsuit against former Hague prosecutor Carla Del Ponte. […]Our memories have been murdered as well and Carla Del Ponte must be held responsible,” the organization said. Current Chief Hague Prosecutor Serge Brammertz confirmed in May of last year that some 1,000 pieces of evidence recovered from mass graves in and around Srebrenica were destroyed. Brammertz said this was regular procedure, implemented as the evidence could not be archived.”[10]

The justification of the destruction of “IDs, photographs and pieces of clothing” (B92) with the lack of sufficient storage space to archive them appears strange indeed, if one considers that we are talking about an incident that politicians and the mainstream media claim to be the “worst massacre in Europe since World War Two”. And in the ongoing trial against Radovan Karadzic, the politicians planned conviction for his alleged responsibility for “genocide” is supposed be justified with the Srebrenica case. The question should be allowed (without any intention to downplay the suffering of the Mothers of Srebrenica) if the destroyed documents maybe did not fully sustain the official version of the happenings in Srebrenica. After all, there was extensive fighting in the region, especially when soldiers of the Bosnian Muslim army were trying to break through the Serbian lines and reach the Muslim-controlled town of Tuzla. Dorin speaks of 2000 soldiers who died during the fighting and are now being counted as “massacre victims”.[11] Or, if soldiers were actually murdered, this alone is not conclusive evidence for a crime that was ordered from above, as the prosecutors of the tribunal pretend to know.

In any case, no written or otherwise recorded order from the hand of President Karadzic or his chief of army, Mladic, pertaining to the killing of soldiers or civilians has so far been found. But it is a fact that there was at the time a great amount of hatred on both sides in that region: the Muslim warlord Naser Oric, whose specialty was the production of videotapes of “burning houses, dead bodies, severed heads, and people fleeing”[12], was spreading terror among the Serbian villages around Srebrenica, which were officially declared a UN “safe haven” before the Serb invasion.

David Owen, the British politician who was the former negotiator from the European community for Yugoslavia, testified in at the Milosevic trial and spoke of a phone call he received in April 1993 from the former Serbian president, who was then already worried about the situation in the region:

“I rarely heard Milosevic so exasperated and also so worried. He feared that if the Bosnian Serb troops entered Srebrenica, there would be a bloodbath because of the tremendous bad blood that existed between the two armies.”[13]

Many other writers are nowadays contributing to the debunking of the official version of what happened in Srebrenica. Apart from the authors already quoted in this article, one should mention Philip Corwin [14], who was the highest UN-representative in Bosnia during the war (1992 – 1995), the journalist George Szamuely [15], and the well known writer Prof. Edward S. Herman [16], among many others.

The media’s prejudgment of Serbia, with the use of the term “genocide” when referring to Srebrenica as its climax, has enabled the tribunal to act in ways that serve neither the finding of truth nor the reconciliation between the Yugoslav peoples. The construction of “evidence” with the use of dishonest methods is intended only to justify in retrospect the western politics towards the Serbs as an “inevitable reaction” to their “savage and ruthless” behaviour.

So The Hague is using a strategy of creating “evidence” that puts the blame solely on the Serbian policymakers who were in power during the war, holding them personally responsible for the planning and execution of all the atrocities that took place in the civil war. A conflict that actually was fuelled from the outside is being presented to the western public as a “joint criminal enterprise” for the creation of an ethnically cleansed “Greater Serbia”.

It can be assumed that the tribunal will find a way to whitewash itself from the accusations. But the fact that the prosecutors will for the first time be forced to explain some of their strange conduct before a broader public restores an inkling of hope that the mainstream version of what happened with Yugoslavia will not be the one that people will learn in the future.


Notes

[1] http://www.guardian.co.uk/law/2010/aug/18/carla-del-ponte-prosecution.

[2] See Hannes Hofbauer in “Neues Deutschland”, 26 10 2009:
http://www.neues-deutschland.de/artikel/158031.kriegsgraeuel-vor-umstrittenem-gericht.html.

[3] See for example the Dutch documentary “De zaak Milosevic”:
http://tv.globalresearch.ca/2010/03/milosevic-trial-corruption-international-justice-110.

[4] See trial transcript from 26 07 2002: http://www.milosevic-trial.org/trial/2002-07-26.htm.

[5] Civikov, Germinal: “Serbrenica. Der Kronzeuge”, Wien 2009.

[6] Translated from German: http://www.schattenblick.de/infopool/geist/meinung/gmeid-96.html.

[7] See trial transcript, 16 September 2005, page 44264: http://www.milosevic-trial.org/trial/2005-09-16.htm.

[8] Ibid.

[9] Dorin, Alexander: “Srebrenica. Die Geschichte eines salonfähigen Rassismus”, Berlin 2010.

[10] B92, 23 August 2010:
http://www.b92.net/eng/news/region-article.php?yyyy=2010&mm=08&dd=23&nav_id=69240.

[11] See interview with Alexander Dorin in “junge Welt”, 10 July 2010: http://www.jungewelt.de/2010/07-10/051.php.

[12] See: http://original.antiwar.com/malic/2006/07/05/crime-and-punishment.

[13] See trial transcript, November 3th 2003, page 28411:
\http://www.milosevic-trial.org/trial/2003-11-03.htm.

[14] See: Interview with Corwin in “junge Welt”, 31 7 2008:
https://www.jungewelt.de/loginFailed.php?ref=/2008/07-31/059.php.

[15] http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=5847.

[16] http://www.zcommunications.org/the-politics-of-the-srebrenica-massacre-by-edward-herman.


Published on:

Global Research, September 7, 2010

Advertisements

Leave a comment

Filed under Articles in English, Former Yugoslavia

Benjamin Schett: Bývalá žalobkyně Carla Del Ponteová čelí obviněním ze zastrašování svědků

Bývalá hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) Carla Del Ponteová byla nedávno konfrontována s obviněními ze zastrašování svědků, což vedlo k tomu, že tribunál v této věci zahájil vyšetřování. Zveřejnil to britský list „The Guardian“ v článku z 18. srpna 2010.[1] Podle tohoto článku soud jmenuje externího odborníka, aby tato obvinění prošetřil a do šesti měsíců rozhodl, zda je soudní řízení oprávněné. Toto obvinění se také týká bývalých blízkých spolupracovníků Del Ponteové Daniela Saxona a Hildegardy Ürtzové-Retzlaffové. S těmito obviněními vystoupil srbský politik Vojislav Šešelj, který je sám haagským vězněm. Údajnými oběťmi zastrašování je několik svědků obžaloby v jeho procesu.

Šešelj se Haagu vydal dobrovolně v roce 2003 bez ohledu na skutečnost, že tento soud neuznává. Šešelj tvrdí, že nikdy nebyl legitimizován Valným shromážděním OSN, což by ve skutečnosti mělo být podle Charty OSN povinné. Proces s tímto politikem, který se dříve prezentoval jako nacionální alternativa k více projugoslávsky orientovanému bývalému srbskému prezidentu Slobodanu Miloševićovi, nakonec začal na konci roku 2006 a s několika přestávkami a bez relevantních výsledků pokračuje dodnes.[2],

Skutečnost, že tento ad hoc tribunál pokládá za nutné brát tuto záležitost tak či onak v úvahu, je sama o sobě pozoruhodná. Způsob, jakým tento tribunál jedná, totiž nelze nazvat nestranným. Metody, které Haag požívá, aby dosáhl vytoužených usvědčení, sahají od upření práva hájit se sám, ke ztlumení mikrofonu, když obvinění mluví o faktech, které uvádějí obžalobu do rozpaků až k již zmíněnému zastrašování svědků. K těmto událostem docházelo velmi často během Miloševićova procesu [3], když bývalý šéf srbské tajné služby [Služba državne bezbednosti] Radomir Marković svědčil jako svědek obžaloby o tom, že na něj byl v Bělehradě vyvíjen nátlak, aby falešně obvinil Miloševiće, že k válečným zločinům vydal rozkaz. [4] Za to mu byla nabídnuta nová identita v zahraničí, avšak poté, co vypovídal o tomto nátlaku, byl poslán zpět do Srbska, kde si dosud odpykává trest vězení.

Dalším způsobem, jak dosáhnout, aby svědci vypovídali ty nejfantastičtější historky, jsou tzv. soudní procesy s „přiznáním viny“. Někdo, kdo byl obviněn, že spáchal válečné zločiny a již to dosvědčil, může být odsouzen ve zkráceném řízení, aniž by obžaloba musela toto doznání zkoumat a dokazovat ho. Jedinou důležitou věcí je obžalovat správné osoby. Nejznámějším příkladem je případ bosenského Chorvata Dražena Erdemoviće, který se v roce 1996 přiznal, že sloužil v armádě bosenských Srbů a že se podílel na tzv. „srebrenickém masakru“ v červenci 1995. V roce 2000 byl Erdemović propuštěn a byla mu poskytnuta nová identita. Poté posloužil obžalobě jako chráněný svědek při několika procesech. Na Erdemovićových doznáních je dokonce založena obžaloba bývalého bosensko-srbského prezidenta Radovana Karadžiće a jeho armádního velitele Ratka Mladiće za spáchání „genocidy“ ve Srebrenici. Německy píšící novinář Germinal Čivikov napsal knihu, která pojednává o všech lžích a rozporných vyjádřeních, jež Erdemović poskytl. [5]

Německo-jazyčný internetový časopis „Schattenblick“ uveřejnil článek o tom, jak tribunál zacházel s bosensko-srbským důstojníkem Momirem Nikolićem, na něhož byl vyvíjen nátlak, aby obvinil sebe a další z údajných zločinů, ke kterým prý došlo ve Srebrenici. Výměnou za to mu obžaloba nabídla stažení obvinění z „genocidy“ s tím, že bude obviněn „pouze“ze spáchání „zločinů proti lidskosti“. Obžaloba však neuspěla:
„Nikolić, který byl odsouzen na 27 let, řekl, že v procesu proti jinému důstojníkovi [Ljubomiru Borovčaninovi] lhal od začátku do konce. Jeho lži byly odhaleny americkým obhájcem Michaelem Karnavasem. Nikolić vypověděl, že nenařídil údajnou masovou popravu, z čehož byl obviněn, a že dokonce ani nebyl na místě činu, kde k tomuto zločinu mělo údajně dojít. Tento obhájce onoho dalšího obžalovaného důstojníka [Ljubomira Borovčanina] vyložil, že Nikolić, jak sám potvrdil, musel zástupci obžaloby „poskytnout něco,“ co tento zástupce sám „neměl,“ aby se Nikolićův trest snížil na 20 let. Toto modelové svědectví o „srebrenickém masakru“ tudíž „vyhořelo,“ jak soudně, tak politicky.“ [6]

Šešelj se již v září 2005 ve svém svědectví při Miloševićově procesu zmínil o používání „falešných svědků“. Momira Nikoliće ve svém svědectví také zmínil, a to v souvislosti s procesem proti dalšímu důstojníkovi Miroslavu Deronjićovi:
„Ve vězení haagského tribunálu jsem byl očitým svědkem toho, jak byl Miroslav Deronjić tímto tribunálem zlomen, jak ho vydírali a jak ho postupně lámali. Od počátku byly mezi námi dobré vztahy. Řekl mi, jak byl zatčen, jak byl mlácen, jak ho dávali do sudu s vodou a tak dále a tak dále. Svěřil se mi. Zlomit ho trvalo měsíce a jim se to podařilo, až poté, co Momir Nikolić ve svém svědectví řekl, že Deronjić byl přítomen rozhovoru, při kterém byla odsouhlasena poprava. Po tomto se Deronjić úplně zhroutil a souhlasil, že bude svědčit o čemkoli a proti komukoli. Souhlasil, že bude falešně svědčit proti Karadžićovi.“ [7]

Dalším klíčovým svědkem obžaloby, na kterého byl pravděpodobně vyvíjen nátlak, byl bývalý prezident krajinských Srbů Milan Babić. Svědčil proti Miloševićovi a obvinil ho z odpovědnosti za válečné zločiny. Šešelj o jeho důvěryhodnosti jako svědka pochyboval:
„Milan Babić například během své výpovědi při několika příležitostech zmínil moje jméno v naprosto nepravdivých souvislostech. Vím, že to bylo v nepravdivých souvislostech.“ [8]

Babić již nebude moci být vyslechnut. Zemřel ve své cele v Haagu v březnu 2006 podle oficiální verze sebevraždou. Bylo to týden před tím, než za podezřelých okolností zemřel Milošević.

Tímto a dalšími příklady se zabývá nová kniha švýcarského badatele se srbskými kořeny Alexandra Dorina [9], který, podobně jako Čivikov, zkoumá fakta, domněnky a metody haagské justice ve věci událostí ve Srebrenici. Carla Del Ponteová však čelí nespokojenosti také z nečekané strany, a to z té, za kterou, jak tvrdí, bojuje. Jedná se o sdružení „Srebrenické matky“ založené bosensko-muslimskými ženami, jejichž synové v této válce zemřeli. Toto sdružení Del Ponteovou viní z toho, že nechala zničit osobní věci obětí, které by pravděpodobně mohly pomoci určit příčinu úmrtí jejich synů:
„Členky nevládní organizace Srebrenické ženy shromažďují podpisy pro žalobu proti bývalé haagské žalobkyni Carle Del Ponteové. […] Připomínky na naše zemřelé byly zničeny a Carla Del Ponte musí nést svou odpovědnost, uvádí organizace. Současný hlavní žalobce v Haagu Serge Brammertz v květnu minulého roku potvrdil, že bylo zničeno zhruba 1000 kusů důkazního materiálu, který byl vyzvednut z masových hrobů ve Srebrenici a okolí. Brammertz sdělil, že šlo o běžnou proceduru, protože tyto důkazy nebylo možné uskladnit.“ [10]

Odůvodnit zničení „osobních dokladů, fotografií a kousků oblečení“ (B92) nedostatkem skladovacího prostoru pro jejich archivaci vypadá skutečně podivně, pokud si uvědomíme, že je řeč o události, kterou politici a mainstreamová média považují za „nejhorší masakr v Evropě od konce 2. světové války.“ Pokud jde o probíhající proces s Radovanem Karadžićem, politiky naplánované usvědčení Karadžiće z odpovědnosti za „genocidu“ je právě srebrenickým případem údajně plně oprávněno. Měli bychom se tázat (bez jakékoli snahy snižovat utrpení Srebrenických matek), zda není možné, že zničené dokumenty třeba plně neodpovídaly oficiální verzi o událostech ve Srebrenici. V této oblasti koneckonců probíhaly rozsáhlé boje, zvláště když se vojáci bosensko-muslimské armády snažili prorazit srbské linie a dostat se do Muslimy kontrolovaného města Tuzly. Dorin hovoří o 2000 vojáků, kteří zemřeli během těchto bojů a kteří jsou dnes započítáváni mezi „oběti masakru“. [11] Pokud byli tito vojáci opravdu zavražděni, stále to není přesvědčivý důkaz, že šlo o zločin, který byl nařízen ze shora. Žalobci tribunálu se však tváří, že o tom mají vědomosti.

Každopádně nebyl dosud nalezen žádný psaný nebo jinak zaznamenaný rozkaz prezidenta Karadžiće nebo jeho šéfa armády Mladiće, který by se týkal zabíjení vojáků či civilistů. Pravdou však je, že v té době bylo v tomto regionu velké množství nenávisti na obou stranách: Muslimský válečník Naser Orić, jehož specialitou bylo pořizování videonahrávek „hořících domů, mrtvých těl, useknutých hlav a prchajících lidí,“ [12] šířil teror po srbských vesnicích okolo Srebrenice, která byla před srbskou invazí oficiálně vyhlášena za „bezpečnostní zónu“ OSN.

Britský politik David Owen, který byl dříve vyjednavačem Evropského společenství pro Jugoslávii, svědčil při Miloševićově procesu. Hovořil o telefonátu z dubna 1993 s tímto bývalým srbským prezidentem, který byl již tehdy vyděšen situací v tomto regionu:

„Nikdy jsem neslyšel Miloševiće tak podrážděného a vyděšeného. Obával se, že pokud jednotky bosenských Srbů vstoupí do Srebrenice, dojde ke krveprolití kvůli obrovské zášti, která mezi těmito armádami panovala.“ [13]

I mnoho dalších autorů dnes pomáhá demaskovat oficiální verzi srebrenických událostí. Kromě autorů, kteří již byli v tomto článku citováni, je třeba zmínit Philipa Corwina [14], který byl vysokým představitelem OSN v Bosně během války (1992-1995), novináře George Szamuelyho [15] a velmi známého autora prof. Edwarda S. Hermana. [16]

Předpojatost médií vůči Srbsku spolu s používáním výrazu „genocida v souvislosti se Srebrenicí, jako by šlo o vrcholný příklad genocidy, umožnila tomuto tribunálu jednat způsobem, který neslouží ani nalezení pravdy, ani usmíření mezi národy Jugoslávie. Cílem tohoto konstruování „důkazů“ za použití nečestných metod je pouze zpětné ospravedlnění politiky Západu vůči Srbům jakožto „nevyhnutelné reakce“ na jejich „divoké a bezohledné“ chování.

Haag používá strategii vytváření „důkazů“, které kladou vinu výlučně na srbské politiky, kteří byli během této války u moci, tvrdíc, že jsou osobně zodpovědní za plánování a provedení veškerých zvěrstev, ke kterým v této občanské válce došlo. Konflikt, který byl ve skutečnosti podporován zvnějšku, je západní veřejnosti prezentován jako „společný zločinný podnik“ za účelem vytvoření etnicky čistého „Velkého Srbska“.

Dá se předpokládat, že tribunál najde způsob, jak ze sebe tato obvinění sejmout. Avšak skutečnost, že žalobci budou poprvé nuceni vysvětlit své podivné chování před širší veřejností, dává jistou naději, že současná mainstreamová verze událostí ve Srebrenici nebude tím, co se lidé budou v budoucnosti učit.
Překlad: Karel Hyka, zdroj: http://globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=20938

1] http://www.guardian.co.uk/law/2010/aug/18/carla-del-ponte-prosecution

[2] Viz Hannes Hofbauer v „Neues Deutschland“ z 26. října 2009:

http://www.neues-deutschland.de/artikel/158031.kriegsgraeuel-vor-umstrittenem-gericht.html

3] Viz například holandský dokument „De zaak Milosevic“:

http://tv.globalresearch.ca/2010/03/milosevic-trial-corruption-international-justice-110

[4] Viz přepis stenozáznamu z procesu z 26. července 2002: http://www.milosevic-trial.org/trial/2002-07-26.htm

[5] Germinal Civikov: „Srebrenica. Der Kronzeuge“, Vídeň 2009.

[6] http://www.schattenblick.de/infopool/geist/meinung/gmeid-96.html

[7] Viz přepis stenozáznamu z procesu z 16. září 2005, str. 44264: http://www.milosevic-trial.org/trial/2005-09-16.htm

[8] Tamtéž

9] Alexander Dorin: „Srebrenica. Die Geschichte eines salonfähigen Rassismus“, Berlín 2010.

[10] http://www.b92.net/eng/news/region-article.php?yyyy=2010&mm=08&dd=23&nav_id=69240

[11] Viz rozhovor s Alexandrem Dorinem v „junge Welt“ z 10. července 2010: http://www.jungewelt.de/2010/07-10/051.php

[12] Viz: http://original.antiwar.com/malic/2006/07/05/crime-and-punishment/

[13] Viz přepis stenozáznamu z procesu z 3. listopadu 2003, str. 28411: http://www.milosevic-trial.org/trial/2003-11-03.htm

[14] Viz rozhovor s Corwinem v „junge Welt“ z 31. července 2008: https://www.jungewelt.de/loginFailed.php?ref=/2008/07-31/059.php

[15] http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=5847

[16] http://www.zcommunications.org/the-politics-of-the-srebrenica-massacre-by-edward-herman

(Česky zde: http://www.messin.estranky.cz/clanky/srebrenica/srebrenica15.html)

Source: ČESKÉ NÁRODNÍ LISTY, 22th of September 2010
http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/del-ponteova-zastrasovani-svedku.html

Leave a comment

Filed under Translations